OPETH - The Last Will And Testament
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Troufnu si tvrdit, že NEGLECTED FIELDS jsou pro tuzemského posluchače jednou z těch vůbec nejznámějších zahraničních kapel. Ač pocházejí z poměrně exotických končin, platí v srdci Evropy za velmi časté hosty, zejména pak festivalová prkna Brutal Assaultu jsou jejich druhým domovem. Ani letos tomu nebude jinak, neb lotyšští Mefistové znovu zavítají na letní svojšickou přehlídku a mimo jiné konečně odpresentují i fragmenty z dlouho očekávané novinky „Splenetic“.
Pokračovatel šest let starého milníku „Mephisto Lettonica“ (2000) se nerodil zrovna bez problémů. Již před dvěma lety na Brutal Assaultu frontman Sergey hrdě proklamoval, že skladby na novou desku jsou z velké části složeny, ba co víc, při příležitosti následného vystoupení v jednom brněnském obýváku dokonce zaznělo něco o brzkém nástupu do studia. Leč veškeré nadšení jaksi vyšumělo do ztracena, řady NEGLECTED FIELDS zachvátily nejrůznější problémy (převážně pak personálního charakteru) a nahrávání nového materiálu bylo na delší dobu uloženo k ledu. O to větší bylo mé překvapení, když jsem se při pravidelném surfování napříč oceánem novinek z hudebních kuloárů dozvěděl, že třetí album lotyšských kouzelníků je již nějaký ten čas venku a bez větší pozornosti vesele koluje uvnitř zkornatělých tepen undergroundu.
„Splenetic“ (mimochodem by mě docela zajímalo, jaké asociace vedly NEGLECTED FIELDS k volbě právě tohoto titulku) je, stejně jako oba jeho předchůdci, záležitostí poměrně náročnou na časové investice. Jestliže si z prvních třech, čtyřech poslechů neodnesete téměř nic, nevěšte hlavu, s těmi následujícími bude vybroušená novinka hravých Lotyšů ve vašich očích jen stoupat a dále získávat na kráse. Nejvíce spokojeni budou dozajista příznivci technicky náročných, instrumentálně vysoce sofistikovaných a méně přístupných materiálů. Aby také ne, vždyť tvorba pobaltských perfekcionistů čerpá plnými doušky z pozdějších DEATH anebo korunovaných králů techno death metalu CYNIC (dám ruku do ohně, že zejména desky „Individual Thought Patterns“ a „Focus“ patřily mezi Sergeyovi nejčastěji užívané studijní podklady). NEGLECTED FIELDS však nejpozději od „Mephisto Lettonica“ věnují větší pozornost i black metalu, samozřejmě opět jeho komplikovanější a na poslech ne právě nejjednodušší formě. Ohledně zpěvu tady ovšem padá kosa na kámen, neb frontmanův blackový ječák je poněkud tuctový a v kontextu složitě strukturované hudby se jeví více než spartánský. Sergey působí jako levnější kopie notoricky známého křiklouna Alexiho Laiha z CHILDREN OF BODOM, zbytečně polyká koncovky a zcela rezignuje na jakékoli oživující vokální práce. Dodejme však, že i když monotónní jekot poměrně výrazně kontrastuje s barevným a neustále se měnícím hudebním podkladem, celkový pozitivní dojem ze „Splenetic“ zkresluje jen nepatrně.
NEGLECTED FIELDS navázali na úspěch svého předešlého díla „Mephisto Lettonica“ a punc velmi nevšední kapely si dokázali uchovat i po šestileté tvůrčí pauze. Do příště doufejme, že pobaltští technici najdou svým kvalitám odpovídajícího vydavatele a další album budou moci konečně opatřit adekvátní produkcí. Struhující performance nadaných Lotyšů totiž už dávno přerostla provinční měřítka a dozajista si zaslouží poněkud masivnější podporu ze strany vydávajícího labelu.
NEGLECTED FIELDS navázali na úspěch svého předešlého díla „Mephisto Lettonica“ a i po šestileté tvůrčí pauze si dokázali uchovat punc velmi originální kapely. Pro příznivce technicky náročných, instrumentálně vysoce sofistikovaných a méně přístupných materiálů je "Splenetic" tou pravou volbou.
8 / 10
Sergey "Destruction"
- kytara, zpěv
Sergey "Filth"
- kytara
Sergey
- baskytara
George
- klávesy
Karlis
- bicí
1. Intro
2. The Spectator
3. Teufelswerk
4. Ov Snake
5. The Cosm, The Vacuum, The Wave
6. Splenetic / Confusion
7. For Those Beneath Me
8. Triplicity
9. Khert Neter
Vydáno: 2006
Vydavatel: Aghast Records
Stopáž: 34:45
Produkce: T.T. Oksala
Studio: Astia Studios (Finland)
Pro mne rozhodně zajímavý, progresivní pryskyřicí nasáklý death metalový hybrid z Pobaltí, jenž má drobné nešvary pouze v kategorii kosmetických úprav a skřehotajícím vokálu, který působí po vydatnějším poslechu poněkud ubíjejícím dojmem. Přesto tleskám – jedna z nejzajímavějších kapel své země.
Jedna z kapel, u kterých mám jistotu, že nenatočí blbost. Deska jako vždy výborná.
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.